Pole jakkoliv úrodné, přece bez obdělání úrodu přinášet nemůže.
M.T. Cicero

Památky navštívené 2. den 29.4.2006

1. října 2007 v 20:06 | tartaruga |  Francie - Paříž - 2006
Památky navštívené 2. den 29.4.2006
Versailles
Za vlády Ludvíka XIII. zde stával na vršku feudální zámeček s vesnicí na úpatí a v okolí se rozkládaly bažiny a lesy plné zvěře. Král, který sem vyjížděl s oblibou na lov, tu často zůstával na noc, a proto se r. 1631 rozhodl pozemek koupit a začal tu budovat královské sídlo. Stavby se po jeho smrti ujal jeho syn Ludvík XIV., a z původně loveckého zámečku nechal vybudovat zámek, který je dodnes jednou z nejskvělejších barokních památek z konce 17. stol. Výstavbou budov byl pověřen architekt Le Vau a zahradní architekturou Le Nôtre. V r. 1678 se prací na dalším rozšíření zámku ujal architekt Jules Hardouin-Mansart, který zde setrval až do své smrti o 30 let později. V té době vznikl mj. zámek Velký Trianon. Le Brun byl v l. 1661 - 1690 pověřen vedením malířů, sochařů, tapetářů, kovotepců a dalších umělců. Práce trvaly více než 50 let a většinu času na ně dohlížel sám Ludvík XIV. V r. 1685 například podle dochovaných údajů pracovalo 36 tisíc dělníků a 6 tisíc koní. Úrazovost na stavbě byla tak veliká, že zde musel být zřízen špitál. Král Slunce se rád obklopoval množstvím dvořanů, neboť velký dvůr mu dodával lesku. Přes den tu bylo až 20 tisíc osob, z toho 9 tisíc vojáků, kteří byli ubytováni ve městě, a 5 tisíc sloužících, jež na zámku byli i ubytováni v přilehlých budovách. Na dvůr se sjížděli četní šlechtici a jiné návštěvy, jednak proto, aby si jich král "všiml", a jednak si tu příjemně a bezplatně užívali. Zejména v době, kdy ve Versailles pobývala Madame de Maintenon, od r. 1684, byly hostiny, hony a jiné slavnosti na denním pořádku. Dvůr uměl s nudou bojovat. Situace se změnila po smrti Ludvíka XIV. v r. 1715. Jeho nástupce byl ještě dítětem a v době, kdy za něho vládl regent Filip Orleánský, začala sláva Versailles upadat. Regent i dvůr se odstěhovali do Paříže, město Versailles ztratilo obživu i svůj smysl, a proto se více než polovina jeho obyvatel rovněž vystěhovala. V r. 1722 se král Ludvík XV. do versailleského zámku vrátil. Po krátkém období úpadku, který trval celé regentství, začalo znovu ožívat také město. V době vlády tohoto panovníka došlo k dalším významným stavebním počinům, z nichž nejvýznamnější je vybudování Malého Trianonu. V době svého největšího lesku bylo Versailles hlavním městem království, důležitým administrativním centrem, kde žilo 50 tisíc obyvatel - řemeslníků, měšťanů, kurtizán, důstojníků, učedníků apod. Jeho četné ubytovny a hostince přijímaly návštěvníky přicházející sem z celé Francie. Život byl zpestřován mnohými zábavami za účasti krále, které byly buď pravidelné nebo náhodné. Takovým překvapením byl let balónu bratří Montgolfierů v r. 1783. Přesto však dny Versailles, královského města, byly sečteny. Ludvík XVI. neměl velké stavební ambice a Marie Antoinetta byla zase plně spokojena s Malým Trianonem (původně zařízeným na přání Madame de Pompadour) a nechala zde vybudovat park, vesničku i jiné stavební zajímavosti. K žádným dalším velkým stavbám nedošlo. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se na podzim r. 1789 královská rodina odstěhovala do Paříže a v zámku žádný francouzský král již nikdy více nepobýval. Po popravě krále Ludvíka XVI. - 21. ledna 1793 - byl nábytek a zařízení zámku rozprodáno a královské sbírky převezeny do Louvru. V období vlády Napoleona I. a později Ludvíka XVIII. opuštěný zámek stále více chátral, takže se již uvažovalo o jeho zbourání. Zachránil jej Ludvík Filip, který jej přeměnil na muzeum věnované "Veškeré slávě Francie". K uvedení do původního stavu a celkovému zvelebení Versailles došlo až po první světové válce díky americkému mecenáši J.D. Rockefellerovi. K rozsáhlé rekonstrukční činnosti se přistoupilo v r. 1950, kdy bylo například zavedeno elektrické topení. K zámku se přichází přes Place d'Armes (Zbrojní náměstí), oddělující bývalé královské konírny, dílo architekta Hardouin-Mansarta; dnes je tu sídlo archívu. Vstupní brána vede návštěvníky do nádvoří ministrů, který je ze dvou stran lemován budovami, v nichž za monarchie přebývali ministerští úředníci. Následuje Královské nádvoří s jezdeckou sochou Ludvíka XIV. vztyčenou r. 1837. Do těchto míst se i v minulosti smělo přicházet pouze pěšky; kočárem sem směli vjet jen členové královské rodiny a urození šlechtici. Dalším nádvořím je Cour de Marble, obklopené ze tří stran zámkem Ludvíka XIII., přestavěným Le Vauem a zejména Hardouin-Mansartem. Kdysi bylo nádvoří vydlážděno černým a bílým mramorem. Průčelí zámku vedoucí do parku měří 680 m; tato plocha se láme do dvou křídel obklopených sloupořadím, takže celek nepůsobí vůbec monotónně. Italská rovná střecha je zakončena balustrádou se sochami a vázami. Všechny tyto prostory si návštěvník může prohlédnout individuálně; další prostory jsou přístupné pouze s průvodcem.
Versailleské zahrady
Rozloha Versailleských zahrad je okolo 100 ha a délka promenády od zámku do jejich nejzápadnějšího okraje je 950 m. Jsou typem francouzské zahrady esteticky a účelně členité mnohými terasami a fontánami, ozdobené množstvím soch a sousoší. Zajímavou podívanou jsou tzv. Vodní hry; doporučuje se jít procházkou od prvních k posledním fontánám, aby měl návštěvník ucelenou představu o tomto impozantním vodním představení. Na zahrady je nejkrásnější pohled z terasy v průčelí zámku, která je vyzdobena dvěma obřími vázami - Válka a Mír. Průchod od fontány Latone k fontáně Apollonově tvoří tzv. Zelený koberec dekorovaný vázami a sochami. Celému tomuto prostranství se říká Sluneční osa. Za Apollonovou fontánou začíná Velký kanál, po kterém je možné se projet na lodičce. Malý kanál tvoří spolu s Velkým kanálem vodní plochu ve tvaru kříže. Největší fontána na s. straně zámku je Neptunova fontána a právě u ní končí představení Vodní hry; dokončena byla r. 1740. Na protější straně, u j. křídla zámku, se nachází Oranžerie - dílo Hardouin-Mansarta. Za Ludvíka XIV. tu rostlo tři tisíce stromů, z toho 2 000 pomerančovníků. V současné době je tu 1 200 stromů, z nichž některé pocházejí z minulého století.
Trianon
Grand Trianon - v l. 1670 - 1687 zde stával "Porcelánový Trianon" celý zhotovený z delftské fajánse, který měl jediný účel - Ludvík XIV. tu s Madame de Montespan pořádal odpolední svačiny. Křehký Trianon se rozbil, v nemilost upadla i favoritka. Za šest měsíců tu byl postaven Mramorový Trianon, kam docházel Ludvík XIV. s Madame de Maintenon; Ludvík XVI. ani Marie Antoinette si jej příliš neoblíbili a dávali přednost Malému Trianonu. Za Velké
francouzské revoluce byl zámek zničen; Napoleon jej dal restaurovat pro svou choť Marii Luisu. Další rekonstrukce proběhly za Ludvíka Filipa. Dnes tu lze zhlédnout pozoruhodnou sbírku historických kočárů a povozů a nábytku. Petit Trianon dal zřídit Ludvík XV. Je dílem architekta Gabriella. Ludvík XVI. jej věnoval Marii Antoinettě, která tu trávila prakticky každý den se svými dětmi. Tomuto místu dávala přednost proto, že si nelibovala ve dvorské etiketě ani v intrikách. Na základě jejího přání tu vznikla vesnička (Hameauu). Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se sem královna prakticky již nikdy nevrátila. Císařovna Evženie tu v r. 1867 nechala zřídit muzeum s památkami na nešťastnou královnu. díla - starou zvonici z r. 1145 a Královský portál. Na plastikách na portálech můžeme odhadnout ve zkratce vývoj románské plastiky od pol. 12. stol. do nástupu gotiky kolem r. 1200. Stavba byla dokončena k r. 1260, stavební doplňky pocházejí z 15. a 16. stol. V biskupském paláci, přiléhajícím ke katedrále, je muzeum.
Hameau - vesnička
Zámek Fontainebleau
Skutečnou perlou s názvem Fontainebleau je ale především zámek ležící na okraji městečka. Zámek ve Fontainebleau není výsledkem jediné vize architekta, ale kombinací stylů z různých období. Přesto zámek vyzařuje jakési kouzlo, které možná spočívá právě v jisté neformálnosti směsice staveb z různých období. Zámek leží na východním okraji lesa, který byl již od 9. století královským honebním revírem - nejstarším ve Francii. Na jeho místě stála původně hradní tvrz. Okolo roku 1120 se pokusil Ludvík VI. Tlustý ohradit část lesa určeného pro honitbu, jeho syn Ludvík VII. tu začal v roce 1137 stavět kamennou tvrz s kruhovou hláskou, do níž se vešlo nejen panstvo a služebnictvo, ale i malá vojenská posádka. Ludvík VII., o kterém se říkalo, že je "rytířský, zbožný a naivně laskavý", si Fontainebleau nejspíš moc neužil. Jeho chotí byla Eleonora Akvitánská, temperamentní a vášnivá žena, která mu připravila řadu nemilých překvapení. I po více jak 800 letech se o ní traduje, že se na druhé křížové výpravě, na kterou ji Ludvík VII. vzal s sebou, chovala neúnosně skandálně. Zapletla se prý dokonce i s arabským otrokem a pak se zamilovala do hraběte z Anjou Jindřicha Plantageneta. Skončilo to rozvodem s Ludvíkem VII. a Eleonora se provdala za hraběte z Anjou. Hrabě získal sňatkem nejen Eleonoru, ale také Akvitánsko, Limousinsko, Gaskoňsko a Périgord. Dohromady s územím, které mu patřilo již před svatbou, ovládali najednou ti dva mocnější říši, než měl francouzský král. Když se pak v roce 1154 stal nový manžel Eleonory anglickým králem Jindřichem II., začaly se nad Francií stahovat mraky budoucích sporů a válek. Ve Fontainebleau ovšem nechal Ludvík VII. vybudovat ještě opatství, které v roce 1169 vysvětil Tomáš Beckett. I řada dalších francouzských panovníků přispěla k rozvoji Fontainebleau. Za Karla V., neduživého, ale moudrého panovníka, který se rád obklopoval učenci, tu vznikla knihovna. Během Stoleté války odlehlé Fontainebleau pomalu pustlo, a tak královskou vznešenost sem zase vnesl až František I. v první polovině 16. století. To zde začala dalekosáhlá přestavba. I tohoto renesančního panovníka sem lákal především lov, ale pak zde nechal postavit zámek ve florentsko-římském stylu. Padací most je stržen, vodní příkop zasypán a močály přeměněny v rybníky. Na místě dřívějšího opatství vznikl krásný renesanční celek, nazývaný nádvořím Bílého koně. Tady se pořádaly turnaje a letní společenské zábavy. František I. pokládal stavby zámků za státnický čin. Stavěl jich hned osm, ale Fontainebleau měl nejraději a také do něj investoval nejvíce. Další rozmach a stavební ruch ve Fontainebleau přinesla doba Jindřicha IV. Ten byl jako Gaskoněc se vší samozřejmostí pokládán za lakomce. Jindřich IV. se ale takovému nařčení bránil: "Tři věci mne odlišují od lakomců. Vedu války, spím s milostnicemi a stavím zámky".Všechno z toho byla pravda. Trůn si musel perně vybojovat, a to jak na poli válečném, tak diplomatickém. V zájmu sjednocení národa pod svou vládou přestoupil dokonce i ke katolictví. Stejně jako na poli válečném byl aktivní i v posteli. Traduje se, že tento plnokrevný Gaskoněc měl prý víc než 56 milenek. Na deset let míru, které nastaly, když se dostal k moci, vzpomíná Francie ale především jako na zlatý věk, kdy země zplundrovaná neustálými boji mezi katolíky a hugenoty byla opět ekonomicky povznesena a zaveden byl zase pořádek a právo. Francie se stala silnou a zámožnou a Jindřich IV. mohl investovat do úprav i ve Fontainebleau. Střídmý neoklasicistní styl té doby dává přednost pohodlí před okázalou nádherou. Vlámské vlivy postupně vytlačují italské, přibyly terasy, arkády a především zahradní a vodní plochy. Baroko poznamenalo Fontainebleau v době, kdy převzal řízení státu Jean Armand du Plessiss, známý světu spíše jako kardinál Richelieu. To bylo na nádvoří Bílého koně postaveno raně barokní schodiště ve tvaru dvojité podkovy, které umožňovalo pohodlný příjezd kočárům s hosty. Schodiště patří nepochybně k architektonickým skvostům zámku. Avšak poté, co Ludvík XIV. dal pokyn k přestěhování dvora do Versailles, se Fontainebleau stalo až jakousi druhořadou rezidencí oživovanou jen na pár týdnů v době podzimních lovů. Naposled bylo Fontainebleau "středobodem Francie" v roce 1804, kdy si jej zvolil za svou rezidenci Napoleon. Začala rozsáhlá obnova zámku, mezi obcí Fontainebleau a nádvořím Bílého koně nechal císař postavit vysokou mříž a dvůr proměnil ve cvičiště. Nakonec právě na tomto místě se odehrála také poslední scéna jeho panování, kdy se loučil se svou gardou před odjezdem do vyhnanství. Za republiky v zámku ještě občas sídlil prezident a vládní hosté, v letech 1947-1966 tu bylo umístěno evropské velitelství NATO a pak přišly roky rekonstrukcí a úprav, tak aby od června 1986 mohl být zámek přístupný veřejnosti.
La Défense (Moderní město) - [de fáns]
Za své jméno vděčí Défense památníku Obrany Paříže v r. 1871 od sochaře Barriase. Výstavba této oživené obchodní čtvrti podle zcela nové koncepce byla nejpozoruhodnějším a nejodvážnějším počinem francouzské poválečné architektury. Výstavba začla v r. 1958 na ploše přibližně 800 ha. Obchodní čtvrť vznikla z obou stran osy, jež je prodloužením mostu Neuilly, a na niž se napojují silnice N 13 a N 192, takže z ní činí jednu z nejpřetíženějších tepen Francie. Aby se zamezilo dalšímu přetěžování čtvrti, je Défense ohromnou pěší zónou na betonové desce o délce 1 200 m, která terasovitě vede až k Seině. Po obou stranách této "promenády" jsou zajímavé budovy na různých úrovních lemované podivuhodnými sochami. Pod povrchem jsou zřízeny podzemní silnice, dráha metra, nádraží, parkoviště, suterénní podlaží mrakodrapů. Défense je stále považována za jakousi stavební raritu, takže ji navštěvují turisté i odborníci z celého světa. Na betonové desce kryjící podzemní svět se tyčí mrakodrapy. Nejvyšší má 45 podlaží. Od r. 1964, kdy zde byl dál do užívání objekt Esso, tu bylo postaveno 47 budov, v nichž kanceláře zabírají více než 2/3 z celkové plochy 2 100 000 m2. Sídlí tu více než 400 společností. V r. 1988 pracovalo v Défense přes 70 tisíc zaměstnanců. Obytné místnosti jsou převážně v "nízkých" budovách, s výjimkou mrakodrapu Elf, Défense 2000 a Gambetta. Mezi domy se nacházejí různá zařízení pro sport a volný čas. Obchodní středisko Défense je největší v Evropě a zabírá plochu 120 000 m2.
La Grande Arche (Velká archa)
Vznikla v r. 1989 je zdejší nejpřitažlivější pozoruhodností. Dílo dánského architekta Otto von Spreckelsena, obrovský betonový oblouk pokrytý sklem a carrarským bílým mmramorem, je 105 m vysoké a váha se odhaduje na 300 tisíc tun. Spočívá na 12 pilířích zakotvených pod zemí. I když tento nový "Vítězný oblouk" z dálky nevypadá tak mohutně, skutečností je, že by se pod oblouk vešla katedrála Notre-Dame. Pod klenbou jsou zajímavým způsobem zavěšeny panoramatické výtahy. Archa však není pouze vyhlídkovým místem, jsou v ní umístěny kanceláře - v jižním pilíři francouzského ministerstva výstavby a dopravy, severní pilíř patří několika mezinárodním společnostem a na vrcholu sídlí Mezinárodní nadace pro lidská práva, která byla - stejně jako Velká archa - zřízena u příležitosti 200. výročí Velké francouzské revoluce. Vnitřní výzdoba pilířů na je na téma jazyky a komunikace.
Palais de la Défense (Palác obrany)
je jednou z nejslavnějších a zároveň nejstarších staveb v Défense; podle účelu, jemuž slouží. Stavba je pozoruhodná také svými rozměry a odvážností koncepce. Jde o světový rekord v nosnosti materiálu - betonová klenba ve tvaru obrácené mušle spočívá pouze na třech pevných bodech tvořících vrcholy trojúhelníku. Budova napřed sloužila k pořádání velkých obchodních akcí a později se stala obchodním zařízením s množstvím kanceláří, poslucháren, konferenčních místností, hotelů, výstavních síní věnovaných novým technologiím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama