Pole jakkoliv úrodné, přece bez obdělání úrodu přinášet nemůže.
M.T. Cicero

Winton vypráví svůj příběh

9. ledna 2007 v 19:20 | tartaruga |  Nicholas Winton
     V roce 1939, v tehdejším nacisty okupovaném Československu, zachránil Nicholas Winton osobně a z vlastní iniciativy život 669 českým a slovenským, převážně židovským dětem, které vyvezl přes hitlerovské Německo do své rodné Velké Británie. Téměř 50 let mlčel o tom, jak děti zachránil, dnes je ovšem často nazýván "britským Schindlerem." Na rozdíl od Oskara Schindlera a Wallenberga je Winton ve svých 96 letech stále živ a zdráv a stále je velmi skromný, když vysvětluje, proč si tak dlouho uchovával své tajemství. Je nesmírně přesvědčivým symbolem toho, jak zaujetí a pomoc jednoho člověka může zásadně ovlivnit chod věcí a skutečně prokázat "Sílu lidskosti".

PŘÍJEZD DO PRAHY
     Do krásné Prahy jsem přijel v roce 1938, což bylo před více než šedesáti lety. Ale tehdy, v zimě 1938, jsme samozřejmě měli všichni strach. Nacisté okupovali Sudety a můj přítel Martin Blake, který pomáhal uprchlíkům, mě požádal, abych přijel za ním a pomohl mu.
     Zdálo se nám, že hitlerovské Německo bude okupovat také zbytek Čech. A byli tu všichni ti uprchlíci, kteří byli v ohrožení života, kdyby Hitler udělal další krok do okleštěného Československa. Když jsme však tu informaci poslali do Londýna celkem důležitým lidem v té době, řekli nám: "Jste příliš blízko a nemůžete dobře vidět. Pro stromy nevidíte les." Jenže se bohužel ukázalo, že pravdu jsme měli my. 15. března hitlerovské Německo okupovalo celé Čechy.


ROZHODNUTÍ POMOCI DĚTEM
     Navštívil jsem několik uprchlických táborů. V táborech bylo plno dětí a nikdo nevěděl, co s nimi bude. Ptal jsem se: "Co se stane se všemi dětmi těch uprchlíků? Některé z nich neměly ani rodiče. Nikdo se o ně nestaral." A tak mě napadlo, že se pokusím ty děti zachránit sám. Každý v Praze mi říkal: "Podívej se, neexistuje žádná organizace na pomoc dětem. My na to nemáme ani čas ani peníze. A stejně samotné děti nikdo nikam nepustí. Ale když chceš, tak to zkus!" Podle mě neexistuje věc, která by se nedala uskutečnit, když je opravdu rozumná.


ZPÁTKY V LONDÝNĚ
     Když jsem se vrátil do Anglie, zkoušel jsem najít pro ty děti pěstounské domovy. Neměl jsem kancelář, zaměstnance a neměl jsem jméno. Vytiskl jsem jednouše hlavičkový papír "Britský úřad pro uprchlíky, Československo, dětská sekce." Jmenoval jsem se za čestného předsedu. A tak jsem se stal celkem neoficiálně oficiálním čestným tajemníkem této neoficiální organizace.
     Když říkám úřad v Londýně, tak to jsem byl vlastně jen já, sekretářka a pár dobrovolníků. Pracovali jsme u mne doma. Naším úkolem bylo v první řadě najít lidi, kteří by adoptovali české děti. Dělali jsme to jako jistý druh obchodní činnosti. Například v Glasgowě našli někoho, kdo řekl, že by chtěl desetiletou holku. Jak jinak mu chcete dodat desetiletou holku, než že mu pošlete spoustu fotografií a řeknete: "Vyberte si!" Myslím, že zpětně to zní hrozně, ale bylo to rychlé a fungovalo to.
     Domnívám se, že děti, které byly na našich seznamech, ale nikdo si je nevybral, zemřely. Byla to tak trochu sázka do loterie, kdo přijel. Děti jsme mohli dostat jenom do Anglie. Obracel jsem se na vlády mnoha zemí. Prosil jsem je, jestli by nevzaly nějaké děti. Všechny našly různé důvody, proč to neudělat.





WILSONOVO NÁDRAŽÍ V PRAZE
     Jsme zpátky na nádraží, kde se před šedesáti lety událo skutečné drama šesti set šedesáti devíti dětí, které přijely do Anglie. Musely to být scény naprosto nepopsatelné úzkosti, slz všech matek, které opouštěly své děti. Dětí, které nevěděly, zda jedou na prázdniny nebo jestli opouštějí rodiče navždy. Zda je čeká něco dobrého, přičemž se ptaly: "Proč mě posíláte pryč?"

NÁDRAŽÍ LIVERPOOL STREET STATION V LONDÝNĚ
     Nemyslím, že si někdo dokáže zpětně představit, jaké to bylo na Liverpool Street Station, když se tam sešlo dvě stě padesát pěstounských rodičů. Vlak přijíždí. Dvě stě padesát pištících, řvoucích dětí vystupuje na nástupiště. Mnohé z nich štěstím bez sebe, myslely, že jsou na prázdninách. Některé brečící, protože nevěděly, proč je rodiče opustili. Ostatní příliš malé na to, aby vůbec chápaly, co se děje. Ale pak jsme museli těch dvě stě padesát dětí a stejně tolik dospělých dát dohromady, a to vůbec nebyl lehký úkol.

POSLEDNÍ VLAK V PRAZE
     Na začátek září jsme zorganizovali vlak dvou set padesáti dětí. To znamená, že jsme na Wilsonovo nádraží museli přivést dvě stě padesát dětí a všechny jejich příbuzné, aby se s nimi rozloučili. V Londýně jsme měli dvě stě padesát rodin, které se o ně měly postarat, až přijedou. Můžete si představit, jaké to tady v Praze bylo, všechna ta úzkost a strach.
     Odjezd byl připraven, a najednou všechno bylo odvoláno. 1. září 1939 vypukla válka. Všechny děti tu uvízly. O žádném z těch dětí, pokud vím, a dost jsem po tom pátral, o žádném z těch dětí už nikdo nikdy neslyšel. Předpokládám, že později byly deportovány do koncentračních táborů.

WINTON PO VÁLCE
     Po válce jsem se zapojil do práce v mezinárodní organizaci pro uprchlíky, která byla součástí Spojených národů. Pokládal jsem to za svůj úkol, dokončit práci tím, že pomůžu uprchlíkům vrátit se zpátky do domovů, ze kterých byly vyhnáni. Dostal jsem práci asistenta ředitele oddělení reparací. Celá německá válečná kořist, kterou se podařilo najít nám byla předána. Všechno, co se našlo v koncentračních táborech: šperky, zlato a falešné zlaté zuby, zkrátka všechno, se prodalo. Pětadevadesát procent z toho dostala Židovská agentura, která pomáhala uprchlíkům.Pak jsem šel pracovat do Mezinárodní banky v Paříži, kde jsem potkal svoji ženu Gretu. V roce 1948 jsem se oženil a měli jsme tři děti.

DOBROČINNÁ PRÁCE
     Dělal jsem spoustu dobročinné práce, pro nic jiného, než že mám k ní sklony, dělám ji rád. Dostal jsem se do "branže", jestli to tak můžete nazvat, pro mentálně postižené děti, protože sami jsme takové dítě měli. Dostal jsem se k práci pro staré lidi. Získal jsem peníze a postavil několik starobinců a pomohl vytvořit výbory, které je provozují. Nemyslím, že teď tomu říkají, že pomáhám, myslím, že tomu říkají, že překážím.

ŠERM
     Býval jsem dobrý v šermu a šermoval jsem za Anglii v anglickém týmu proti Skotsku. Po válce jsme můj bratr a já pomáhali organizovat šerm v regionech. Založili jsme "Wintonův pohár" - soutěž v šermu. V současnosti je největší šermířskou sportovní událostí ve Velké Británii. Rád pracuji na zahradě. To mi zabírá čas místo jiných věci, které jsem dělával. Mou hlavní fyzickou aktivitou byl po celý život šerm. Když už dnes šermovat nemohu, věnuji svou přebytečnou energii pěstování zeleniny.

KNIHA DOKUMENTŮ
     Tuhle knihu výstřižků - dokumentů se seznamem všech zachráněných dětí, které jsme dostali do Británie, pro mne připravil v roce 1939 jeden pán, který pracoval v mé kanceláři. Ta kniha výstřižků mi měla jednoduše jenom připomenout tu dobu. Kniha zůstala padesát let v jednom z mých kufrů na půdě mého domu. Moje žena našla tu knihu se všemi dokumenty, které se vztahují k tomu, co jsem dělal v devětatřicátém roce.
     Jistěže to bylo pro ni veliké překvapení, protože nevěděla nic o tom, co jsem tehdy dělal. Když uviděla tu knihu, napadlo ji, že by to pro zachráněné děti mohlo být zajímavé.
Díky aktivitě mé ženy jsme se začali s mnohými "zachráněnými dětmi" potkávat. Teď jsme v kontaktu asi se sto padesáti z nich, všechny pořád píší, proběhly konference a setkání.
Jediné "děti", se kterými jsme ve spojení, jsou ty, které slyšely tento příběh. A je hodně zemí, v nichž Wintonův příběh nikdy neslyšeli. Myslím tím, že nemáme žádný kontakt s dětmi s Jižní Ameriky, a je známo, že hodně uprchlíků odjelo po válce právě tam. Jsme ve styku jenom se sto padesáti ze 669 "zachráněných dětí".
     V roce 1989 jsem odjel do Izraele a doručil památníku Yad Vashem originály všech dokumentů, které našla má žena. Vzniklo mnoho kopií knihy výstřižků. A výsledkem je dnes to, že místo abych se zbavil jedné knihy s dokumenty, mám teď pokoj absolutně přeplněn papíry. Mám obrovskou korespondenci a z mého pohledu by možná bývalo lepší, kdyby ten příběh zůstal utajen.

WINTONOVY NÁZORY: SMÍCH
     Smích je nejdůležitější věcí v životě. Myslím, že většina lidí se bere příliš vážně, což jim brání, aby se chovali skutečně přirozeně.




NIKDY SE NEVZDÁVEJ
     Myslím si, že hodně lidí říká, že něco nejde udělat, protože to nikdy ani nezkusili. Je to jenom záminka. Většinu věcí, které není očividně úplně nemožné uskutečnit, tvrdou prací dosáhnout lze. Myslím, že je to vůle, co lidem často schází.
     Filozofie pana Wintona je myslet velkoryse, myslet pozitivně a nikdy neříkat "To nejde".LÁSKAAch, láska je velice důležitá. Je to jediná věc, která je skutečně důležitá. Je to umění kompromisu. Je to umění soužití. Umění když už ne sdílet stejné zájmy, tak alespoň tolerovat zájmy toho druhého. Mé ženě Gretě teď ani nevadí, když jdu na bridž, a mně nevadí, když ona jde na své dámské schůzky.

ŠTĚSTÍ
     Myslím, že hodně štěstí vám přinesou děti, a taky hodně neštěstí, když se jim nedaří. Myslím, že štěstí přináší, když se vám daří dělat to co máte rádi.
     Mě vždy bavilo dělat dobročinné práce pro staré lidi a pro postižené děti. Štěstím je pro mne a mou ženu skutečnost, že se dokážeme vzájemně tolerovat i po padesáti letech. Nebo dokonce víc než tolerovat.

NÁBOŽENSTVÍ
     Jestliže věříte v Boha, tak nerozumím, proč by měl být rozdíl věřit jako katolík, žid nebo muslim. Základ všech náboženství: dobro, etika, nezabíjet a starat se o své rodiče je stejný. Myslím, že lidi by měli míň dbát o to, co je v náboženství rozděluje, ale víc o etiku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misulka | 11. září 2008 v 20:39 | Reagovat

Tento dokument jsem viděla na vlastní oči.ON je osobnost hoden obdivu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama